Manažerka Point One, Gábina Koláčková, se vypravila do světa na zkušenou. Respektive byla na tři týdny vypravena od U. S. Department of State v rámci programu International Visitor Leadership Program do USA, aby okoukala, jak to dělají jinde (Science and Technology Entrepreneurship).

Den 14

Na 14. den cestování připadala neděle a na ni jsme měli naplánován výlet do Rocky Mountain. Bylo vtipné, že nám řekli, že půjde o túru a tak jsem se řádně vybavila (krom bot, ale lepší jsem neměla a nové jsem si nechtěla kupovat).

Mohlo mi být divné, že s námi jedou i postarší průvodci, kteří rozhodně nevypadají, že by na túru chodili každý den a že mají oblečení jako do města.

Nicméně jsem to nesla statečně a 4,5 hodin v autobuse, abych mohla jít cca 500 metrů dlouhou túru se podívat, jak teče potok z kopce, stálo za to.

Den 15

Opět nastalo pondělí a náš obvyklý schůzkový maraton. První meeting se konal ve firmě Sparkfun – firma, co vyrábí malá udělátka (senzory, čipy, elektronická zařízení), kterými se dají ovládat roboti, či jiné vychytávky.

Uvítal nás samotný pan zakladatel Nathan Seidle, který  nás hned všechny strhnul svou energií a láskou k tomu, co vytvořil. Firmu založil v roce 2002 a bez investice z ní vybudoval organizaci o 140ti zaměstnancích a 450ti celosvětových distributorech. Sedl si s námi na gauč a začal povídat. Zajímavé bylo, že řekl, že sice nevlastní psa, nebo kočku, ale má rád lidi, co mají rádi zvířata a tak jim povolil si je vodit do práce. (Btw. kolik psů jste napočítali na fotce? )
Nebo že rád pracuje s lidmi, co mají kladný vztah k pivu a tak jim pořídil pípu do práce. Má to jen jedno pravidlo – pokud se opiješ, zavolej si taxi, které ti zaplatím, ale neřiď domů. Dále má zajímavý názor, co se týče patentů. Přestože každou chvíli jeho firma vynalezne něco nového, na nic nemá patent, protože se s nikým nechce soudit a taky čekat, až mu patent schválí, aby pak vlastně už byl zastaralý. Vše rychle lifruje na trh. Pak jsme šli k jeho zaměstnankyni, která měla za úkol vymýšlet, na co všechno se hodí jeho výrobky.

Takže třeba vložila malinké diody do šály, aby když jde žena po ulici, která není osvětlená, aby byla vidět a současně byla stylová. Atp. Zde jsme byli dlouho, protože to nadchlo zejména pánskou část osazenstva a on byl očividně rád, že to může někomu ukázat, tak jsme tam uvízli asi na 2,5 hodiny.

Pak nás čekal přejezd na Colorado University do místního transferu technologií – ano, stejné organizace, kterou máme na ČZU. Nejprve jsme šli do coworkingového centra, které však nebylo jako inkubátor, ale místo pro rozvoj nápadů studentů. Studenti sem mohli přijít jen tak a zkoušet si, co je baví. A při tom chodit na vzdělávací workshopy. Nebo si něco kutit v dílně. Pokud na něco zajímavého přišli a chtěli to rozvíjet dál, čekal je akcelerační program + investice ze strany univerzity. Celkem tento koncept vede 6 osob a jsou to stálí zaměstnanci univerzity. Zajímal mě jejich příjmový kanál, protože s touto otázkou se v Point One peru denně. Victoria mi na to odpověděla, že platy jsou školní, protože škola ví, že pokud chce mít dobré PR a být současně společensky odpovědná, je toto nezbytná investice. Nové vybavení a nářadí nakupují z členských příspěvků a sponzorských darů, kdy v roli sponzora nejčastěji bývá jejich člen alumni.

Dále nás čekal přesun do zasedací místnosti, kde na nás čekali zástupci z oddělení transferu technologií – ti mají na starost pomáhat vědcům komercializovat výsledky jejich výzkumu (např. když vědec vymyslí teleport, tak aby si ho nesyslil jen pro sebe, ale prodal ho Muskovi a ten ho plošně rozšířil po celém světě + na Mars. Tak na tom vydělá, jak vědět, tak škola, tak i Musk a následní uživatelé zařízení). Toto oddělení má na rozdíl od toho našeho 30ti letou tradici a spousta zkušeností. Potěšilo mě, že ale funguje uplně stejně, jako to naše a pere se stejnými problémy (vědci nemají moc vysokou míru motivace své vynálezy zveřejnit skrze Centrum inovací a transferu technologií, přestože jsou povinni své vynálezy škole hlásit). Položila jsem tedy zvídavý dotaz, jak tomu čelí. Na to mi pak ředitel odvětil, že se vždy snaží udělat nějakou zajímavou finanční podporu, či odborný seminář. Ale že zvažují zavedení funkčního kanadského konceptu, kdy škola vědcům dá na výběr, zda si s tím chtějí nechat pomoc, nebo to udělají sami. A zjistilo se, že tato možnost výběru je motivačním nástrojem, jak nakonec vědec přijde dobrovolně do oddělení transferu a zažádá o pomoc.

Den 16

Úterní den patřil opět logistice. V osm ráno jsme byli nahnáni do autobusu a jeli na denverské letiště, kde jsme nasedli na letadlo směr Portland, kde nás čekal již samotný závěr této stáže. A jak možná víte, v Portlandu je mnoho významných společností, jako je třeba Intel, IBM, nebo Google. Žádnou takovou společnost jsme tu však nenavštívili, a tak nám nezbylo nic jiného, než si úvodní fotku tohoto příspěvku vytvořit ve photoshopu.

A protože jsme po zbytek dne měli volno, využila jsem opět volný čas k probádání města a přivítání prvního jarního dne.